Fisher's world

Practice makes perfect, but nothing is perfect, so why practice? Because perfection is overrated and I'm better than that!

září 2008

Home, sweet home...sweet?

aneb Stálo to za to?
    Stálo za to se vlastně vracet? No dobře, tak kvůli spoustě věcem asi určitě... Jenže když se vrátíte a hnedka první večer dostanete od nějakýho inteligentně založeného romského spoluobčana přes držku, tak vás taková otázka "chtě-nechtě" napadne. Ale k tomu se dostanu...
    Ještě na chvilku skočim zpátky do Skotska na naši rozlučkovou party. Všechno to proběhlo úplně skvěle...začátek u Fishers nad očekávání vostrej, až sem to v jednu chvíli musel uzemňovat perlivou vodou. Kolem desátý přišel i brácha s Aiste, takže tam byli všichni potřebný. Navíc jsem měl úplně skvělej rozhovor s Jannkem a musim říct, že už dlouho mi nikdo tak nedodal sebevědomí jako on. No každopádně král večera byl jednoznačně Jay-Jay, kterej umí posunout rasistický narážky snad o tři levely výš. Nakonec se pár lidí vydalo už z Mackays k nám domů, v čele s průvodcem Vojtěchem, zatímco já zůstal s Jannkem a Tomem vevnitř, popíjel znova perlivku a užíval si poslední večer... Asi po hodině oba usoudili, že další brandy s colou nezvládnou, tak jsme se vydali nahoru ke Craigvracku (kde měl mimochodem Jannek pronajatej pokoj na tuhle noc), abysme doprovodili celkem slušně se potácejícího se Toma domů. Cestou mi Jannek navrhoval, že můžeme k nám dojet jeho autem, což podle něho byla mnohem lepší varianta, než to jít pěšky. Normálně bych řekl jednoznačný ne, protože ve stavu v jakým byl, jsme to mohli opřít o první zeď. Jenže jsem měl upito a to v kombinaci s argumentem, že v JAR takhle jezděj pořád a s pětiminutovým přemlouváním udělalo svoje...takže...se jelo. Musim říct, že já byl vážně slušně, tudíž si to pamatuju opravdu mlhavě...každopádně jsme dojeli před barák, takže pohoda. Na schodech ležela něčí večeře, která jak jsem zjistil později patřila Robovi, kterej celou tu cestu z Mackays asi šel jen kvůli tomu, protože hned potom odběhl pryč. Zajímavej způsob jak se rozloučit že? No došel jsem si pro pivko, otevřel si ho, položil na stůl v obejváku, sedl si do křesla, napil se..a zbytek večera se ho už nedotkl, což takhle ale udělal skoro každej, takže nám zbylo všech třicet piv co jsme koupili. Hold velký oči..
Každopádně mě to v tu chvíli bylo úplně jedno...ležel jsem vedle Katy, hladil ji ve vlasech, ona mě, jednim uchem jsme poslouchali jak Jannek s Vickou mluvěj o neskutečnej kravinách a všechno bylo úplně idylický...až do tý doby, když nám Jannek řekl "get yourself a room guys" a já, věrný své vlastnosti "vtipnej-za-každou-cenu", se podíval na Katy a řekl jí:"You are more like a sister to me..." No...nedojalo jí to :-D Takový už asi ženský bejvaj :-P
    Po chvilce jsme navíc stejně oba usínali, takže jelikož jsme byl narozdíl od ní alespoň trochu použitelnej, jednoduše jsem ji přenesl o pár metrů dál ke Gordonovi na postel, aby mohla v klidu spát. Rozloučil jsem se s Jannkem, chvilku ještě poseděl s Vickou a tím pro mě poslední noc skončila taky...
    Pitlochry jsme v pátek opouštěli večer vlakem před desátou. Jeden přestup ve Stirlingu a po půlnoci výstup na Hay Market v Edinu. Jedna ženská velikosti hobita si před nádražím, zatímco my hledali odkud že to jezdí busy na letiště, vypůjčila Vojtův kufr. Sice by logicky měla jít po větším, což byl můj, jenže ji asi odradilo, že nemá kolečka... :-) Když jsme si toho všimli, Vojta se za ní rozběhl, přičemž jsme ji oba zásobovali takovou angličtinou, že by z toho Božence v jazykovce popadaly plakáty a rozbily se okenní tabule. Nakonec jsme stejně vzali zavděk tágem a kolem jedný v noci byli na letišti a hledali místo na spaní. Co vám budu vyprávět...spaní na lavičce je na hovno úplně všude, takže žádnej náramnej zážitek to fakt nebyl. Aspoň že jsme při čekání na check-in potkali Heather, která shodou náhod letěla ve stejnej den do Španělska se svým přítelem a my tak dostali šanci se rozloučit, protože původně měla přijít na party.
    Pár hodin na to...a já už seděl u babičky v kuchyni, po skoro dvou měsících zas jedl něco českýho a vyprávěl svý zážitky... Od sedmi byl sraz u Václava. Někdy mi prostě přijde jako kdyby se tady zastavil čas, protože se můžem všichni sejít po bůhvíjaký době a stejně to bude pořád stejný...což vlastně není tak špatný, je fajn mít nějakou jistotu v životě.
    První chyba večera...ano, odchod do javorky. Druhá chyba byla, když jsem v tom Sleziho nenechal, ale musel tomu malýmu blbečkoj dát najevo svůj názor. Třetí chyba (a ta byla osudová) nastala v moment, kdy jsem jejich poměrně staršímu kamarádovi, kterej přišel záhy, aby "urovnal" situaci, navrhl, že mu to vysvětlim venku... bohužel jsem nějakej nedostal šanci a vlastně skoro první věc co jsem vypustil venku z úst bylo "AU!!" Jenže to už jsem seděl na těch schůdkách tam, hlavu mezi kolenama, aby mi krev nezasrala oblečení a přemýšlel nad dvouma věcma...jak moc mě trefil a proč jsem se na toho Sleziho kua nevysral :-) Přeci jen to ale mělo příjemnej moment. To když se nade mnou sklonila nějaká blonďatá slečna z "tábora protivníků" vzala papírovej kapesník a řekla:"Ukaž, tady ti to teče...." Faktem totiž bylo, že mi tekla krev ze třech míst, což je vzhledem k faktu, že všechny byly na nose poměrně raritka. Navíc i ta slečna nemusela bejt tak milá, kdo ví co sem v tu chvíli viděl... 
    Sup s Káťou mi později navrhli jestli nechci zajet k nim, že je Honza stejně sám doma, a že to dáme nějak do kupy a navíc to pak budu mít kousek k babičce. Takže to skončilo u sledování tenisu, popíjení Jamesona a jediný co mě trápilo, bylo vědomí, že to druhej den budu muset nějak vysvětlit svým prarodičům. Inu nakonec to skončilo na "v noci jsem trefil kohoutek od umyvadla, když jsem se snažil napít" , takže poměrně trapný, ale aspoň babička tomu uvěřila...děda míň:-) Pojedl jsem oběd a vyrazil zpátky do Prahy.
    Večer jsem si na to dal nějakej led, abych trochu zredukoval ten lehkej otok a ve dvě v noci ulehal do postele. Probudil jsem se ve dvě odpoledne, došel do koupelny, podíval se do zrcadla a...ouha...krásně se mi to vybarvilo, takže moje oko vypadá z dálky pomalu jak švestka. No co, jsou horší věci na světě ne?
    So here I am...drinking the bottle of Pilsner, listening Wish you were here by Pink Floyd and not giving a fuck about anything :-)
Žádné komentáře
 
Milenec naučí ženu všechno, co jí manžel zatajil. HONORÉ DE BALZAC