Fisher's world

Practice makes perfect, but nothing is perfect, so why practice? Because perfection is overrated and I'm better than that!

říjen 2008

Půlka semestru je tu...

aneb Jak jsem byl za debila u UPC
    Už nikdy nechci jet z Prahy v pátek odpoledne. Normálně jezdím o půl dvanáctý z Holešovic, ale jelikož jsem to teďka nestihl, musel jsem vzít zavděk Olší, leaving hlavák šest minut po poledni. Na první pohled žádný velký rozdíl v čase. To jsem si říkal taky, jenže pravda je někde jinde. Už po příchodu k tabulím s odjezdy mě překvapilo nebývale mnoho lidí. Ale měl jsem ještě dobrých 15 minut času, takže jsem se utěšoval tím, že ty lidi se přeci jen rozmělní do všech různých směrů. Žel, nestalo se... Plný perón lidí, kteří stáli po celé délce ve čtyřech řádách, dával tušit nebývalou bitvu. Přeci jen jsem ale stál hned v té první, takže mě zbytek nějak moc extra netrápil. Když po 20 minutách zpoždění vlak konečně přijel, nestál jsem přímo naproti dveřím, dokonce ne ani naproti vagónu...u mě a asi padesátky dalších lidí zastavila lokomotiva. A zatímco já zůstal nasraně stát, všichni se provalili okolo mě...krásný pocit. Takže potřetí během šesti posledních jízd vlakem jsem musel do jedničky. Že IC a EC nebyli před zrušením příplatků takhle plný? To už je bohužel ohraná písnička. Ádo říkej si co chceš, ale je to banda kreténů.
    Doma jsem se stihnul jen stavit k mamce s věcma do práce, trochu pokecat, najíst se a na řadě byla událost týdne....hokej. Že to nebude jen o hokeji bylo jasný už týden dopředu. Že to nebude o hokeji až tak moc jsem ale nečekal vůbec. Takže odjezd osobákem v 15:15 s Číčou a čtyřma lahváčema a adventure begins... Ještě něž jsme (už se Slezim) došli k hale, měl jsem celkem slušně upito, ale do tý chvíle jsem měl jen pět piv, takže žádný extra problém. Ty tři rychlý (nevim kam jsme pokaždý tak spěchali, ale já je skoro exoval) už v hale ale dokonaly dílo a já byl, jemně řečeno, správně nabuzen. Vrchol deliria jsem ale stejně měl až po konci hokeje (ten byl mimochodem docela dobrej :-P ), když jsme procházeli Pardubkama (ve kterejch se Slezi stále dokáže ztratit) a měli poměrně nevhodný průpovídky na kolemjdoucí. Ještě když Slezi začal každou hezky vypadající slečnu oslovovat stylem:"Von je z Prahy...", ukazujíce přitom na mě.Nebraly na to....překvapivě. Když jsme večer po skoro hodinový procházce konečně odpískali, bylo na čase dojít na nádro a stihnout TEN vlak, o kterým Číča buhví proč pořád tak zaujatě mluvil:-) Jenže díky ČD jsme měli možnost jet vlaky s pravidelným odjezdem o hodinu dřívě, protože někde pravděpodobně something went wrong. Slezi zůstával přes noc v PCE, takže jsme s Číčou čekali na 4. nástupišti na rychlík do našeho velkoměsta. Právě díky tomu zpoždění z tohoto nástupiště jezdily vlaky do Třebový každých deset minut...takže byla možnost vybrat si. První se mi nelíbil už z venku. Druhý až zevnitř, neboť byl plný naší nejmenované menšiny, očividně pocházejicí z jednoho našeho nejmenovaného sousedního státu. Proč být zbytečně konkrétní že ano... Takže zbýval až vlak třetí, což byla konečně trefa do černýho. Zrovna když jsem se už ve Třebový loučil na nádraží s Honzikem, zastavila u chodníku škodárna, do ní nasedl nějakej kluk, kterýho jsem viděl poprvý v životě a já se s vidinou cesty na Lhotku po svých (a taky s nějakýma pivama v sobě) naklonil k okýnku spolujezdce (kde seděla poměrně hezká dcera ženy, která řídila) a zeptal se, jestli nejedou směrem na Lhotku. Svět je malej...bydlejí jen o pár baráků vedle, takže mě dovezli až skoro před vchod :-)
    Sobotu jsem skoro až do oběda prospal a kromě večerní vycházky s jednou známou nic za zmínku nestojí. Nebo vlastně jo...Tankový prapor. Hold některý filmy můžete vidět pořád, když je chuť a naláda, tak prostě neomrzí nikdy. Úplně nejvíc mě rozsekává jedna z posledních scén filmu, ta pitka. Moment, kdy tam kuchaři otíraj řízky tím špinavým hadrem, protože jim předtím spadli na podlahu, je prostě nepřekonatelná...
    V neděli ráno mě příjemně překvapilo, když jsem cestou do koupelny viděl v obýváku hodiny, ukazující deset hodin, a tak nějak vnitřně mě potěšilo, že jsem jednou nespal do jedenácti. Bohužel mi to ale vydrželo vážně jen krátce...blbý změny času. Do Prahy jsem vyrazil před jednou odpolední, nutno říct, že dlouho jsem si cestu vlakem takhle neužil. Seděl jsem sám, venku krásný počasí, ve sluchátkách OST Forresta Gumpa...kéž by to takhle klidný bylo pokaždý. Náladu mi ale poněkud zkazilo pár okamžiků poté, co jsem se konečně dokodrcal na byt. Internet měl pořád svoji prehistorickou rychlost, takže fotbal, na který jsem se těšil týden, se mi prostě a jednoduše sekal. Navíc už jsme prohrávali 1:0(což byl nakonec i finální výsledek), takže to mi na náladě taky nepřidalo. Tři lahváče smíchaný s neobyčejným vztekem udělalo svoje a já se rozhodl zavolat na UPC a dát jim za to pořádnou čočku. Začal jsem ve velkým stylu, jenže frajer na druhý straně byl docela v klidu. Asi je hold zvyklej... Vysvětlil jsem mu, že i když avizovali určitý zpomalení kvůli rozšiřování sítě nebo co, přeci jen to už trvá poněkud dlouho. A že konkrétně mě teda nebaví platit za takhle pomalej internet.
O: "Ano já rozumím...zkuste tedy vypojit modem ze zásuvky a..."
(Tímhle mě nasral...obyčejně u nás při závadě stačí jen vypojit kabel z routeru a internet se znova rozběhne)
Já:"No tak to jsem samozřejmě vyzkoušel..."
O:"Já vás přeruším....já tady vidím, že modem nebyl odpojen již pět dnů, takže jste to pravděpodobně nezkoušel."
Já:"Hm...tak jo no."
    Vypojil jsem tedy modem ze zásuvky, po doporučených čtyřech minutách zapojil zpátky a světe div se...ono to šlo:-D Když jsem to potom vyprávěl Víťovi, tak mě uklidnil, že je prostě nutný někoho seřvat. Z jeho pozice je to logický...on za debila nebyl.
Žádné komentáře
 
Milenec naučí ženu všechno, co jí manžel zatajil. HONORÉ DE BALZAC