Fisher's world

Practice makes perfect, but nothing is perfect, so why practice? Because perfection is overrated and I'm better than that!

prosinec 2008

Sliby se maj plnit...

    Proč tenhle nadpis? Na to se sám sebe ptám taky. Kromě Vánoc to s dnešním blognutím nemá spojitost absolutně žádnou. A to mě během dne napadaly úplně skvostný titulky a nakonec u mě vyhraje taková blbost...podivuhodné.
    V neděli jsem klasicky vyrazil do Prahy po obědě a tentokrát cesta proběhla naprosto v klidu. Navíc mi ji do Pardubic zpříjemňovala ne nepohledná slečna, která si ke mně přisedla hned po odjezdu ze Třebový. Pod tím slovem "zpříjemňovala" si představte co chcete :-) Na byt jsem se dostal po třetí odpolední, hodil jsem věci do kouta a hned se vydal k Matoušovi, zamluvit salónek na Mikulášskou středu. Napadlo mě, že když už tam jsem, tak přeci neodejdu se suchou hubou a objednal jsem si jednu desítku, sledujíce Inter s Neapolí na velkoplošný obrazovce přede mnou. Jen mě tak překvapilo, že nedávaj United se City, což je přeci jen zajímavější než italskej fotbal. Po čtvrt hoďce mi došlo proč...byl poločas. Takže jsem si řikal že tu druhou půlku dokoukám a objednal jsem si další. Těsně před koncem zápasu jsem vrchnímu pokynul, že zaplatím. Jenže mi přinesl další a řekl mi, že od pěti dávaj Chelsea. Což o to...já to samozřejmě věděl, ale jen jsem neočekával, že to budu sledovat v hospodě. Jenže zkuste si někdo odejít po třech pivech. Po dvou to ještě jde, jenž po tom třetím se v člověku něco změní...takovej ten vnitřní hlas, že není nutný se zase vožrat prostě ztichne a je konec. Takže jsem zamluvil salónek, přetrpěl ten fotbal co moji kluci předvedli a po šesti pivech se celkem nalámanej vydal domů. Že jsem celou dobu seděl u stolu sám je asi poměrně smutnej dodatek :-D
    Dneska mě vzbudil budík nařízenej na devět hodin. Z postele jsem vstal před dvanáctou. Nakoupili jsme si s Víťou nějaký nezbytnosti v albertoj, uvařili oběd a odpolední zevlovačka mohla začít. Ve čtyři jsem už ale musel sedět na žižkově kvůli ekonometrii. Tentokrát jsem si na výrazu ve tváři našeho cvičícího při vstupu do třídy všiml něčeho divnýho. Takový jako:"Dneska vás unudim k smrti šmejdi!" Daleko by od toho nebyl, jenže tohle cviko je na kompech, takže online hry to v klidu jistily. Před šestou byl konec a já se rozhodl užít si trochu tý začínající vánoční atmosféry a vydal jsem se do centra. Všechno jsem šel pěšky už od školy mimochodem. Na Václaváku jsem si koupil kaštany, který mi vydržely akorát na Staromák, kde mě čekal další chod mýho vánočního menu. Stejně jako loni (to by mohla bejt poměrně hezká tradice) jsem se narval klobásou v bagetě a uhasil to desítkou. Chvilku jsem se jen tak motal po náměstí, přecházel lidem před objektivy, uhejbal se cizincům a začala mě pohlcovat ta atmosféra. Že zrovna já začnu být v takovejch chvílích sentimentální je fakt nečekaný. Jenže, když jsem podruhý během deseti vteřin omylem vrazil do jedné slečny a ta mi namísto klasickýho pražskýho "uhni kreténe" věnovala tak krásnej úsměv, že bych pro něj vraždil, už pro mě nebylo cesty zpátky. Najednou jsem přestal vnímat smrad z trávy, černochy nabízející "somethin to cheer u up" a všudypřítomný bezdomovce, ale viděl jen ten krásnej vánoční strom uprostřed a lidi okolo sebe, prožívající minimálně to samý co já. Ono to zní strašně zidealizovaně a uměle (třeba pro někoho i teple), ale dokud to nezažijete, nevíte o čem mluvím. Jo, myšlenka. Je to se mnou už hodně špatný, když řeknu, že tyhle chvíle si nejvíc vychutnám sám?
    Po delší půlhodince ve mně pořád převládala chuť pokračovat dál. Takže jsem se vydal směrem na Karlák, abych se v půlce cesty rozhodl, že to je strašně klišé cesta. Těsně před ním jsem tedy odbočil směrem k Betlémské kapli a pokračoval kam mě nohy nesly. U nábřeží vedle Národního jsem zahnul doprava a šel dál ke Karlovým lázním. Že mě málem na přechodu sundala dodávka (bílá jako sníh mimochodem), i když jsem měl zelenou, vynechám. U karlovek jsem ale neskončil a došel až k Rudolfinu, kde jsem oficiálně ztratil veškerý potuchy o tom, kde vlastně jsem :-D Takže mi nezbývalo než se začít soustředit na svůj orientační nesmysl a světě div se. Po deseti minutách jsem stál znovu na Staromáku, akorát s tím rozdílem, že jsem přišel úplně z opačný strany než odešel :-D Když se kouknete na mapu, tak uznáte, že to je vážně poměrně štreka. Ale stálo to za to. Krásně jsem si pročistil hlavu. Škoda jen, že mi hnedka po prvních fotkách kiksnul mobil, takže jsem v podstatě nevyfotil ani prd.
Žádné komentáře
 
Milenec naučí ženu všechno, co jí manžel zatajil. HONORÉ DE BALZAC