Fisher's world

Practice makes perfect, but nothing is perfect, so why practice? Because perfection is overrated and I'm better than that!

červen 2008

Když už, tak už…

aneb když můžu, tak blognu

    Můj volnej relaxační den se mi pomalu blíží ke konci. Zítra mě zas čeká práce, ale naštěstí to budou jen čtyři dny v kuse, takže to si podiktuju levou zadní. Sedim si tady sám v pokoji na posteli, laptop na klíně (kde jinde, když se tomu říká laptop že jo ), po třech pivech jsem si otevřel druhej švédskej cider (hruškovej, vol 4,5 ), poslouchám nějaký ty moje uklidňující songy a přemýšlím…přemýšlím proč jsem dneska k tomu Sweeney Todoj kua chodil!!! Ale jako obvykle…popořadě…
     Včerejší bye-bye party Debbie byla taková…nic moc. Asi nejsme jako v HIMYMU, kde i ta druhá v řadě je pořád dobrá. Druhá možnost je ta, že jak se nechlastá, tak prostě taková prdel není, což si ale nechci připustit. Na druhou stranu je pravda, že se šlo jen na večeři a nějakej drink, a až potom někam zakalit. Navíc jsme si s Vojtěchem nesedli zrovna šťastně, což neznamená, že bych lidi okolo sebe neměl rád, ale centrum zábavy bylo přeci jen jinde. Moje nejbližší společnost řešila víceméně stejně jen práci (vyjma rozhovoru s Robem na téma: Kua ta Katy má ale kozy) , takže nic moc pro mě.
    V půl jedenáctý jsme se rozloučili a vyrazili směrem na vlakový nádraží, abychom se rozloučili s Mantasem a Neringou…je sice pravda, že tady jsem teprv potřetí, ale pokaždý když jsem se sem vracel, tak jsem se na ně těšil a měl tohle místo s nima víceméně spojený. Bude to tu prostě jiný bez nich
    Na dnešek jsem měl naplánovaný výlet do Perthu, ale buď osud (kterej asi chtěl, abych vypadal jak p.ča), nebo moje lenost mi to nedovolily. Takže jsem si o půl dvanáctý udělal moji oblíbenou snídani (lívance s javorovým sirupem), sbalil bundu do báglu a v tom krásným slunečným dnu vyrazil na okružnií cestu přes přehradu. Samozřejmě, že než sem tam došel, tak začalo chcát, ale to je vedlejší. Ještě ve městě jsem si uvědomil, že bych se mohl nechat dát ostříhat, takže jsem vešel do docela fancy salónu, který byl přímo po cestě. Paní, která je prý na celý den busy, mi doporučila týpka, co stříhá na počkání, jen pár kroků od místa, kde jsem zrovna byl. No paráda, říkal jsem si…
    „Sweeney Tod (ano, opravdu to bylo s jedním D) The Demon Barber“ , čtu nad výlohou onoho kadeřnictví. Vešel jsem tedy, mladej týpek mě usadil do křesla, pootočil mě zády k sobě, já vzhédl do zrcadla….a on už mezitím měl v ruce strojek, nasadil nástavec, a nad uchem mi udělal takovou rejhu, že i kdybych narukovával do armády, tak by se mě zeptali, proč to mám tak na krátko. Věřte mi to nebo ne, ale já se minutu nezmohl na slovo, přičemž on mě pořád dokola objížděl kolem uší a nad šíjí tím otravně bzučícím šmejdem. Až po chvilce ze mě vypadlo zoufalý:“ Maybe just not so much please…“ načež mě uklidnil větou: „This is actually the longest one.“  To už jsem byl úplně na odpis…smutně jsem sledoval, co tam ze mě vytváří za pačlověka a sám sobě jsem nadával, proč jsem se na to prostě nevysral a nešel jen na tu přehradu. Vypadlo z něj, že má nějakou známou z Prahy, takže umí nějaký slova… „čau, jak se máš, kurva, piča, kurvapiča“, sypal ze sebe. Hrozně moc jsem toužil vyzkoušet, jestli zná: „Ty kokote skotskej“, ale jelikož měl v ruce ten strojek, tak jsem si to radši rozmyslel. Aspoň že vršek mi vzal nůžkama. Ponaučení? Asi jsem konečně pochopil rozdíl mezi holičstvím a kadeřnictvím… 
Žádné komentáře
 
Milenec naučí ženu všechno, co jí manžel zatajil. HONORÉ DE BALZAC