Fisher's world

Practice makes perfect, but nothing is perfect, so why practice? Because perfection is overrated and I'm better than that!

Blog

S Voltym a Víťou na U2 3D...

aneb Lepší začátek týdne si člověk ani nemůže přát

 Voltyho sebestředná část duše určitě plesá už po přečtení nadpisu, čímž jsem svůj slib splnil, a jeho jméno už teda budu v tomhle článku používat co možná nejméně :-P Jinak jeden poznatek k němu, který si vážně potřebuju pamatovat. Nikdy nepředstavovat Voltymu svoji případnou přítelkyni. Zaprvý jeho standarty jsou poněkud mimo úroveň nás normalních lidí, zadruhý nemá cenu mu zbytečně přidělávat starosti s dalším jménem...už takhle se orientuje dost ztěžka. No a teď k tomu, co se vlastně dělo...
    Od poslední blognutí už zase nějaký ten den utekl, zajímavých věcí ale bylo pomálu. Vlastně jak se to veme. V sobotu jsme si zajeli do Rokytnice pro dalších šest bodů do skvostně vypadající tabulky naší ligy. Sice to pořád kalí fakt, že tyhle týmy bychom měli porazit, i kdyby hrál Víťa s Germou v poli, jenže za postupem jdeme více než rázně, a to se taky počítá. Večer jsme to šli zapít do sauny v poměrně skromné sestavě, která rozhodně nedávala tušit moje noční peripetie. Jelikož jsem si neuvědomil, že vzhledem k únavě po zápasech bych se měl trochu šetřit, trochu jsem to přepálil. Ale zle mi nebylo...ne dokud jsem nepřišel domů. Zalehl jsem do postele a tradiční opilecký "kolotoč" se se mnou roztočil naplno. Vystoupit už nešlo, měl jsem zaplaceno na spoustu "jízd" dopředu. Netrvalo to dlouho a podlaha pod mojí postelí byla celkem slušně vyzdobená čímsi, co jídlem bylo tak před sta lety. Bohužel to ale vzbudilo i mojí mámu, která mě při pohledu na tu spoušť nazvala dobytkem a odešla do chodby pro kýbl a hadru. Snažil jsem se zachránit situaci, tudíž jsem vstal z postele, abych dokázal, že nejsem vožralej jako prase. A že tahle celá situace vznikla úplným nedopatřením. Bohužel jsem ale vrazil do všeho, co bylo po cestě, takže snaha marná.... Takže jsem si to uklidil, vyčistil kýbl, vymáchal hadr a znova (tentokrát už ale vážně skoro střízlivej) ulehl do postele. Ráno se mnou pochopitelně nemluvily ani futra od dveří, což říkával můj brácha přesně v těhle situacích. Což mi připomíná, že bych se mu měl zase ozvat...dlouho jsem o něm nic neslyšel. Dvě hodiny po probuzení už jsem byl na cestě do Prahy, neboť přeci jen jsem nechtěl svojí přítomností vířit prach ještě víc. Takhle se hold u nás doma řeší problémy. Tak dlouho se o nich nemluví, až se na ně prostě zapomene. Idylka někdy, vážně.   
    Na pondělí jsme měli domluvený program, který je již uvedený v nadpisu. Ve 3D kině jsem nikdy předtím nebyl, čekala mne tedy velká premiéra. Osobně jsem si ani nedovedl představit, jak moc dobře to vlastně bude vypadat. Po několika úvodních záběrech už ale U2 hráli Vertigo a já jen civěl s otevřenou pusou na nejúžasnější zpracování živého koncertu , který je v dnešní době možný vidět. Při normálním záznamu vidíte všechno, tady ale máte pocit, že toho všeho jste součástí....chvílema s Bonem na pódiu, chvílema v obrovským davu lidí. Postupně sice to nadšení z něčeho nového opadá, ale i tak to pod hodnocení "dokonalý" neklesá. Navíc stále jsou k vidění záběry, při kterých vám běhá mráz úplně po celým těle. Stručně řečeno, lepší zábavu v kině jsem snad ještě nezažil, a to navíc U2 nejsou úplně moje nejoblíbenější kapela. Víťa byl unešenej asi tak srovnatelně se mnou a dneska už jsme plánovali, kdy na to jdeme podruhý. Volty byl podle výrazu ve tváři (pořád ten samej) relativně spokojen, takže co víc si nakonec přát...

Žádné komentáře
 
Milenec naučí ženu všechno, co jí manžel zatajil. HONORÉ DE BALZAC