Fisher's world

Practice makes perfect, but nothing is perfect, so why practice? Because perfection is overrated and I'm better than that!

Blog

Nesnesitelná těžkost bytí...

aneb Po čem ženy touží?

   Tohle blognutí se dá nazvat takovým zoufalým vzdechem z nostalgie, protože od toho posledního už uběhla sakra dlouhá doba. Stala se velká spousta věcí. O některých se mi psát ani moc nechce, takže je takticky vynechám. O dalších se mi psát chce, nicméně stejně zase spoustu věcí vynechám a několik skvělých nápadů, které mě běžně během dne napadají, tudíž zase zůstanou nevyužity. Jelikož o něčem psát přeci jen musím, nutí mě to postupně si vzpomínat na všechny ty události, zážitky, prožitky a stavy, kterými jsem si od minula prošel. S jistotou asi můžu říct, že dny na přelomu března a dubna byly rozhodně jedny z nejhektičtějších za poslední dva roky. Pár věcí se mi povedlo, spoustu věcí jsem posral a nadále se zaobírám lehce Freudovskou otázkou:“Co se vlastně těm ženskejm honí hlavou?“ Jedna z mých posledních romancí připsala dalších pár řádků do mé imaginární publikace:“Proč nejlepší vztah končí druhý den ráno“ , a jelikož kritiku vlastních, byť i vymyšlených, děl nesnesu, jsem už opravdu zvědavej na tu jednu jedinou, která mě svým postojem a chováním přesvědčí o tom, že pozitiva v monogamním životě převládají.

   Nicméně světýlko v mém temném srdci slušně zašajnovalo v úterý v práci. Už to bude pár let, kdy jsem naposledy zažil takovej pocit. Ta snaha o získání si jejího úsměvu, snaha působit mile a přístupně, jednou za čas si nebejt sám sebou jistej a pochybovat o sobě. Když už od jejího prvního pohledu na vás víte, že tuhle holku prostě chcete. Když se celou dobu v práci soustředíte jen na to, aby si vás nějak všimla. A pak ke konci dne zjistíte, že má pravděpodobně vážnou známost. To sice není nemoc, nicméně…no to je radši jedno. Ale pondělí se blíží…

   Jinak teď sedím ve vlaku domů, poslouchám One Republic a…no píšu. Už od Prahy mi dělají společnost tři slečny, z nichž dvě jsou kamarádky. Jedna myslím snad chodila i na gympl, každopádně bych si na to nevsadil. No hezká teda není ani jedna a poslouchat jejich konverzaci jsem vydržel tak asi 20 vteřin. Pořád mám takovou tu sexistickou představu, že když my chlapi mluvíme o hov.ě, jsme aspoň vtipný.

   Minulý čtvrtek jsme, k velké radosti nás obou, obnovili vztahy mezi mnou a Simčou. Mám na mysli vztahy přátelských povah, protože tak asi od Vánoc to stálo za slušnej jetel. Navíc se opět potvrdilo, že v její přítomnosti se nějak nepochopitelně zvyšuje přitažlivost mé osoby pro něžné pohlaví, protože ten večer k našemu stolu pořád koukaly dvě slečny od vedlejšího stolu a příležitostně poslaly i pár nesmělých úsměvů. Pak už to jedna asi nevydržela, došla k nám a zeptala se mě, jestli bych si s nimi nechtěl dát panáka. Zdvořile jsem odmítl a usmál se na Simču, která mi místo uznání věnovala svůj nezaměnitelnej "WTF“ pohled. „Moc jednoduchý,“ řekl jsem jí na vysvětlenou. Pravdou ale bylo, že se mi prostě chtělo zůstat sedět a pokračovat v konverzaci. Ke konci večera jsem v nemilém překvapení zjistil, že alkohol na mně napáchal docela slušnej demidž a ještě ke všemu jsem navíc cestu domů z Chodova absolvoval pěšky, protože mi poslední bus, kterej "zaručeně stihnu“, prostě ujel. A teď mi dochází baterka, dopíšu doma…

   Takže po dvou víceméně slunečných týdnech sedím opět ve svém křesle (mimochodem úplně identickým s tím, který mám v Praze) a cpu se domácí slaninou s KVA rohlíky. Unavenej jsem ale jak cyp, takže to poslední na co mám teď chuť je nějaký sáhodlouhý rozepisování.

   Jestli tohle deníčkování bylo zase na měsíc poslední, nebo se během příštích dnů vyloupne další kousek, záleží jen na momentální náladě a množství alternativních možností, jak hodnotněji strávit volný čas.

 


Žádné komentáře
 
Milenec naučí ženu všechno, co jí manžel zatajil. HONORÉ DE BALZAC